Co nás učí nejistota? Kdy nejistota souvisí se schopností tvořit svůj život? A kdy nás naopak omezuje?
Autorem zamyšlení nad tématem tvořivé nejistoty je psycholog a terapeut Dalibor Špok. Text vznikl po víkendovém workshopu Tvořivá nejistota, který na Fortně vedl spolu s Petrem Glogarem na Fortně v dubnu 2024.
Otevřenost a paralýza.
Je nejistota, která nám slouží, a nejistota, která nás paralyzuje.
To neznamená, že to první prožíváme vždy snadno a pozitivně. Ale taková „aktivní" nejistota, kterou si můžeme nazvat také otevřeností neznámému, je základní podmínkou vytváření něčeho nového v našem životě. Tedy pokud chceme tvořit svůj život, není to tak, že bychom si vždy museli být nejprve jistí tím, kam toto tvoření povede. Někdy je potřeba naopak upravit, jaký stav od sebe - pro tuto tvorbu a jako podmínku této tvorby - vůbec očekáváme.
Nejistota a bezpečí. Nejistota a důvěra
Nejistota, která nás paralyzuje, často souvisí s ohrožením nebo nenaplněním nižších psychologických potřeb, které úzce souvisí s bezpečím.
Jeden ze způsobů, jak si v takové situaci pomoci, je více se na toto bezpečí zaměřit. Jak si - i v situaci nepříjemné nebo dlouhodobé nejistoty - mohu vytvořit někde více bezpečí? V jakých oblastech (ve kterých tolik nejistoty není) mohu „přidat", aby se trochu bezpečí přelilo i tam, kde je nejistota? Jak si mohu „odpočinout" od nejistoty? Kde si mohu vytvořit takový ozdravný ostrov/chvíli s bezpečím a nabít své baterie pro další etapu života s nejistotou?
Je dobré si také uvědomit, že bezpečí není totéž, co jistota. Proto bezpečí a nejistota mohou žít vedle sebe.
Totéž platí ohledně důvěry. „Nejistota" znamená spíše, že nevíme, co bude. „Důvěra" je prožitkový stav, související s minulou zkušeností. Důvěřovat někomu neznamená přece, že přesně vím, co tento člověk udělá. Důvěru (i k sobě) si vytváříme na základě něčeho jiného než naprosté jistoty. Je to právě důvěra, která nám nejlépe umožní vstoupit do nejistoty. Jak o ni pečovat?
Co můžu ovlivnit? Svůj postoj vždycky.
Co dále rozlišuje otevřenou/tvůrčí a paralyzující nejistotu? Často je to naše schopnost či pocit, že máme na tuto nejistotu (nebo na oblast, které se týká) alespoň nějaký vliv. Že nejsme zcela bezmocní. Často nemáme moc nad vnějšími faktory (nevíme, jak situace dopadne nebo jak se zachovají druzí lidé). Ale většinou máme více moci nad faktory vnitřními, především nad tím, jaký postoj zaujmeme k celé této situaci nejistoty.
Vybrat si/změnit/nalézt vhodnější postoj k tomu, co prožíváme, v tom je naše obrovská svoboda i moc. Změnit postoj ke své nejistotě (co si o ní říkám, jak ji vnímám, co si o ním myslím...), může nejistotu, která je neproduktivní a zničující, proměnit v nejistotu, ve které dokážeme začít - něco vytvářet nebo se měnit.
Akceptace nejistoty jako nutnosti.
Nejistotu není vždy možné řešit pouze jejím snižováním, například hledáním větší jistoty. Někdy je taková strategie důležitá. Jindy je ale potřeba spíše umět zůstat v nejistotě, akceptovat ji, využít ji. Protože přílišné hledání jistot může znamenat uzavření se před tím, co nám nejistota přináší - motivaci (a často až tlak k tomu) něco změnit, jít dále, něco v sobě či okolo sebe přetvořit v něco jiného. Nejistota nás často vykopne z našich pohodlných životů. Je to vždy špatně?
Nevím, co přijde, ale poradím si.
Mimořádně důležitý a posilující je postoj „nevím, co přijde, ale vím, že až to přijde, tak si s tím opět poradím". Podobně jako jsem si poradil s každou situaci, která doposud přišla. Neznamená to, že to bude snadné. Ale schopnost si poradit a nějak situací projít - mám. Důkazem je, že stále žiju a že jsem si tedy poradil se vším, co zatím přišlo.
Možná teď neznám způsob řešení, možná ještě nejsem ohledně něčeho rozhodnut a možná dokonce ještě ani nemám vytvořené schopnosti, díky kterým si - potom, až tato situace přijde - dokážu poradit.
Ale nemusím je všechny vytvářet a shánět teď. Nemusím vše promýšlet na deset let dopředu a plánovat za dvacet zatáček ve stylu „co by-kdyby". Touto nadměrnou „přípravou" zbytečně vytvářím další nejistotou, která už vůbec nesouvisí s tou původní.
Začnu, až to bude potřeba. Až přijde toto nové. Až to bude důležité. Až toto něco, o čem nevím, co to bude, přijde. A pak si s tím poradím.
Tomu říkáme tvorba, vytváření, změna, posun, růst.
Růst bez nejistoty není možný.
Růst/tvorba znamená stávání se tím, co ještě není. Bez přítomnosti různých možností - tedy bez různých prostorů, do kterých je možno růst - tak není růst možný. Ale přítomnost „různých možností" je zase samotnou definicí nejistoty.
Růst (svoboda, změna a tvoření) nejsou bez možností - a tedy ani bez nejistoty - možné. Pokud chceme příliš nejistoty odstranit a příliš se držet svých jistot a pravd, nebudeme nikdy růst. Je to pohodlné. Ale přestáváme být tvůrci. A tato neživotnost nás jednou dostihne. Uzavřeli jsme se totiž do svých struktur, přesvědčení a zvyků, které blokují změnu - a tedy blokují život.
Kdo se chce vytvářet a budovat svůj život, práci a vztahy, musí žít v nejistotě. Musí ji umět přijmout jako substrát, ze kterého vyrůstá něco nového. Nejistota tak tedy není pouze doprovodem změny. Je její základní podmínkou.
Text jsme se souhlasem autora převzali z FB profilu Dalibora Špoka.